PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jedním z největších překvapení gotické scény poslední doby je bezesporu norská Tristania. Kapela má za sebou několik let strmého vzestupu a dnes již tři řadová alba. Žánrově se řadí k nově vznikajícímu white metalu, který nemá daleko ke gotice. Když se řekne slovo "white", leckdo si vybaví, o čem je řeč. Název nebyl vybrán náhodou. Názorově má mladá šestice (dnes sedma) skutečně daleko ke krajanům Emperor, Dark Throne a jim podobným. Tristania je revoltou mezi revoltujícími, ale i jako zapřísáhlý antikrist se musím poklonit před jejich hudbou. V jejím případě se nejedná o prosté opakování zažitých principů daného žánru. Naopak, jejich tvorba je podle mě mnohem dál než je tomu u stagnujících kolegů Therion a mnohých dalších. Poprvé se vepsala do povědomí fanoušků svým debutem "Widow`s Weeds", kde za uměním hudebníků zaostával nevydařený zvuk.
Skutečným průlomem bylo až vydání druhé řadovky "Beyond the Veil". Hudba Tristanie těží hlavně ze střídání něžného kostelního zpěvu fenomenální Vibeke s různorodým hlasem kytaristy Mortena (dnes již bývalého člena). Tento prvek najdete na "Beyond the Veil" v hojném množství. Kromě toho zde hostují brilantně využité housle vynořující se vždy v odlehčené symfonické pasáži. Písně jako titulní "Beyond the Veil", "Lethean River", či "Angina" jsou složeny podle osvědčeného, výše naznačeného "tristanovského" principu. Výjimku tvoří čtvrtá "opus Relingue" ve které se chlapci (a jedna dívka) nechali inspirovat severskými větry a pořádně se do toho opřeli. Tato změna je patrná zejména díky tomu, že jí předchází pomalá a něžná "A Sequel of Decay". Malým zklamáním je pro mne instrumentální "Simbelmyně". Zdá se mi nedotažená, useknutá. Myslím, že jinak výtečný klávesista Einar má dostatek talentu na vytvoření delší kompozice. Poslední "Dementia" sice není klasickým outrem, ale funkci závěrečné znělky plní znamenitě. Nejlepším co album nabízí je asi skladba "Aphelion". Najdete v ní vše čím tvorba Tristanie oplývá, je zároveň nejdelší a nejpropracovanější kompozicí na albu. Deska jako celek zní celistvě, na konečném dojmu má jistě podíl i vhodné seřazení skladeb.
Člověk se až diví, kde se v partě mladých amatérů bere taková dávka inspirace skloubená s velkým talentem díky němuž je "Beyond the Veil" aktuální i po vydání nového alba "World of Glass".
Hudba Tristanie těží hlavně ze střídání něžného kostelního zpěvu fenomenální Vibeke s různorodým hlasem kytaristy Mortena (dnes již bývalého člena). Tento prvek najdete na "Beyond the Veil" v hojném množství.
9,5 / 10
Vibeke
- zpěv
Morten
- kytara, zpěv
Einar
- klávesy
Rune Oesterhus
- basa
Kenneth Olsson
- bicí
Anders H. Hidle
- kytara
1. Beyond The Veil
2. Aphelion
3. A Sequel of Decay
4. Opus Relinque
5. Lethean River
6. ... of Ruins And A Red Nightfall
7. Simbelmyne
8. Angina
9. Heretique
10. Dementia
Darkest White (2013)
Rubicon (2010)
Illumination (2007)
Ashes (2005)
World of Glass (2001)
Beyond The Veil (1999)
Widow´s Weed (1998)
Remake (demo) (1997)
Přestože nepatřím mezi fanoušky tohoto stylu, tak Tristania mě svým debutem a právě tímto počinem nemilosrdně srazila do kolen. Prakticky vrchol žánru...
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.